Neplač, když se ti sny rozpadnou na střípky, neboť střípky znamenají štěstí.

Fanfiction, x-men, Azazel 10

17. února 2013 v 20:34 | Kerysha |  příběhy
Kap 10
Poprava


Otevřel oči. Neuvěřitelně mu třeštila hlava. Všude byla tma. Viděl jen pruh světla pronikající do malé místnosti škvírou pode dveřmi.
Chtěl se pohnout, ale jeho ztuhlé tělo odmítlo poslechnout. Jak se jeho smysly pomalu začínaly probouzet, začal vnímat hrozivý chlad, který jeho tělo doslova paralyzoval. A ještě něco. Přinutil ruku k pohybu, prokřehlými prsty si přejel po hrdle, pod zkřehlými bříšky prstů ale ucítil jen ledový kov.
Šokovaně se vymrštil do sedu. Prudký pohyb svaly stáhl v křeči. Ignoroval bolest i stroužek krve, který se vydral z roztrženého stehu na břiše. Rukama pevně sevřel kov na svém hrdle a vší silou se ho snažil roztáhnout, odemknout, sundat tu proklatou věc ze svého hrdla.
Marně. Zlomeně se zhroutil na zem.
Věděl, že to bude k ničemu, ale i tak to musel zkusit, zhasnout i poslední jiskřičku naděje. Zdvihl ruku v plavném elegantním gestu…nic. Neměl své schopnosti, neměl vůbec nic.
Chytili ho, byl zavřený v kobkách, a neměl nejmenší tušení, co s ním bude. Vybavily se mu všechny hrůzné zvěsti, které o tomhle místě slyšel. Neuvěřitelný chlad a tma, otupující smysly a pozvolna požírajíc zdravý rozum. To sedělo, zda je pravdivý i zbytek se brzy dozví.
Nahmatal stěnu, zmámeně podél ní dolezl až do rohu malé cely. Schoulil se do klubíčka, cítil, jak se třese, nedokázal říct, jestli zimou, nebo vyhlídkou na nejistou budoucnost.
Kukátko ve dveřích se otevřelo, proud světla zastínila tvář jakéhosi muže. "Ah, už jsi vzhůru? Doufám, že ses vyspinkal. Ne? No neboj, za dva dny se dorazíš, užiješ si spánek, věčnej spánek, ty obludo." Zavrčel muž vztekle. "Bejt to na mně, postavil bych tě ke stěně a střelil mezi oči. Ale ta jejich sračka na to prej stačí. No co, přinejhorším to můžu vždycky udělat, ne? Jen tak pro jistotu." S tím dvířka zavřel a místnost znovu osvětlovala jen škvíra pode dveřmi a matné mléčné světlo z displeje na jeho obojku.
Janos stále šokovaně hleděl na dveře. Co tím myslel, že za dva dny bude spát věčným spánkem? Věděl přesně, co to znamená, ale jeho mozek, tomu odmítal uvěřit.
Za dva dny zemře. Absurdní.
Žaludek se mu obrátil naruby, jeho nervy se obrátily proti němu, za dva dny zemře a není nic, co by s tím mohl udělat. Klekl na všechny čtyři a vyzvrátil to málo, co v sobě měl.
*****
Siria seděla v práci, vypadala myšlenkami úplně mimo.
"Proč za ním nemůžu jít?" zeptal se Azazel znovu.
Vytrhl ji ze zamyšlení. "Co? Jo promiň, nemůžeš tam jít MRD čmuchá okolo. Bylo by podezřelý, kdyby toho kluka šel navštívit mutant."
"Tak by Loke řekl, že je jeho návštěva."
"Vždyť ani nezná jeho jméno, kdyby ho zastavili."
"Řeknu mu ho, snad si ho dokáže zapamatovat ne?"
"Proboha, víš kolik a jak blbých otázek ty idioti z MRD maj?"
"Tak si něco vymyslí, jak můžou vědět, že to není pravda, je přeci skvělej lhář."
"A co když tam bude ten pošahanej kněz. Toho neoblafnete, bude tě sledovat a hned jak vypadnete z pokoje, tak si Janose otestuje. Promiň, ale snad bez něj chvíli dokážeš žít, než se to trochu uklidní a vymyslí se, co sním. Vydržels to skoro dva roky, tak pár dní přežiješ." Vyštěkla Siria podrážděně.
Zarazil se, co to s ní bylo? Nikdy předtím na něj takhle nevyjela. Od chvíle, kdy se vrátila od Mary, byla podrážděná a on měl špatné tušení.
"Hele, promiň, ale docela mě s tím vytáčíš. Když jsem si tě vzala, věděla sem, že to nebude jednoduchý, ale nenapadlo mě, že budu muset tahat tvoje kamarádíčky ze šlamastiky. Je toho na mě trochu moc. Práce, ty, ten pitomec, potřebovala bych pauzu."
Přikývl, měla pravdu, potřeboval toho po ní moc, byla to jen dobrosrdečná holka, žádný superhrdina. V boji proti zákonům, ať už byli sebehloupější, byla stejně bezmocná jako on.
"Promiň, nechtěl sem, já jen…"
"Já vím, taky se o toho kluka bojím, ale v tuhle chvíli toho víc nezmůžu."
"Půjdeš večer s Lokem?" Změnil téma, ale nezdálo se, že by jí tím nějak zlepšil náladu.
"Jo pudeme, potřebuju se odreagovat, vypadnem brzo a vrátíme se až nad ránem, možná později, zamluvil nám pokoj v hotelu, užijeme si trochu soukromí. Takže na nás nečekej."
Přikývl.

Když se večer oblékala, nepřišlo mu, že by se ustrojila nějak zvlášť slavnostně, potrpěla si na to, aby vypadala hezky, ale teď se oblékla víc než obyčejně.

*****

"Dobrej večír." Mara zastavila před branou. Voják si ji přeměřil. "Jsem tu jako asistující lékař pro dnešní popravy. Tohle je moje patoložka." Ukázala na Krévos. Muž si převzal papíry, rychle je pročetl. "V pořádku, můžete jet. Přeji dobrý večer dámy." Předal jim papíry zpět.
"No dobrý, podle dnešního rozpisu, to bude fuška." Povzdechla si Krévos. "Nechápu, proč k tomu musej mít místní lékaře, to těch svejch nemaj dost."
"Jo tomu já nerozumím madam, to je byrokracie, já jen hlídám bránu." Odpověděl mladý muž trochu veseleji, Mara pokývala hlavou, než vytáhla okénko. "Jo hochu, buď rád, lepší nevědět, alespoň máš ruce čistý." Povzdechla si unaveně, když projížděla areálem do garáží.

*****

Riptide zaslechl na chodbě spěšné kroky, už nějakou chvíli tahali vězně z cel. Slyšel, jak křičeli, žadonili, když je odváděli. Zpět se vracely jen dunivé kroky vojáků, aby na smrt doprovodily dalšího z odsouzených. Polkl, když kroky zesílily. Slyšel, jak se otevřely vedlejší cely. Zoufalý hlas, který z cely zazněl, patřil dívce, typoval by tak šestnáctileté. Roztřásl se, co chvíli přijde na řadu. Strach ochromil každičký sval v jeho těle. Když se dveře cely otevřely a dovnitř vstoupily dva strážní a dva ozbrojenci na něj mířili ode dveří. Vždycky ho u starých válečných filmů fascinovalo, proč se lidi jdoucí na smrt nezmohli na odpor, kráčeli, jako tupá zvířata, i když věděli, co je čeká. Poprvé to pochopil. Podlomila se mu kolena. Pískalo mu v uších, chvílemi skrze mžitky před očima neviděl, měl pocit, že se co chvíli zhroutí. Nezmohl sena víc, než pár prudkých záškubů, když ho táhli chodbou.
Otevřeli dveře, viděl před sebou kovový stůl s pouty a nějakými přístroji. Obklopený lékaři se škraboškou na tváři, přisunuli pojízdný kovový stolek s nástroji.
Zpanikařil, zmítal sebou jako šílený, marně, byl přitlačen na stůl a spoután. Prohrál, pomyslel si trpce.
Vždycky věřil, že pro muže je ponižující brečet, ale teď se rozplakal, nedokázal to zastavit, nemohl.
Jeden z lékařů mu zavedl jehlu do paže, odvrátil hlavu, nechtěl sena to dívat. Jeho pohled padl na hromadu černých pytlů v rohu místnosti. Zvedl se mu žaludek, v posledních dvou dnech ale nedostal vůbec nic k jídlu a tak ze sebe vykašlal jen odpornou pěnu. Lékař, který právě zavedl kanylu, mu hadrem otřel ústa. Zadíval se na jeho ruce, aby viděl, jak vstřikuje tekutinu ze stříkačky do kanily v jeho žilách.
Celou dobu doufal v zázrak. V záchranu. Už párkrát se dostal do zdánlivě bezvýchodné situace, z kterého nakonec někdo zachránil. Teď už to nešlo, bylo pozdě, něco v něm se zlomilo, sevřel v ruce sežmoulaný kus papíru, jedinou osobní věc, kterou pro sebe uchránil.
Jeho svaly se křečovitě stáhly, díky tlumícím lékům to ale nebolelo. Jeho zrychlený dech se uklidňoval a s ním i srdeční frekvence.
Zatemnilo se mu před očima. Lidé říkají, že vám před smrtí, proběhne celý život před očima. Jeho život byl ale plný strachu, boje, bolesti a nepochopení. Mnoha vzpomínek, které už dávno vytěsnil z hlavy. Musel, aby si uchoval zdravý rozum. Obklopila ho jen temnota, ruch kolem vnímal jako ozvěnu. Poslední, co se mu vrylo do paměti, byl tenký táhlý tón.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aquiliris Aquiliris | 25. února 2013 v 13:37 | Reagovat

Parádní povídka, napínavá jak kšandy :) Bude pokračování? Zajímalo by mě, jak to dopadlo s Janosem. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.