Neplač, když se ti sny rozpadnou na střípky, neboť střípky znamenají štěstí.

Fanfiction, x-men, Azazel 5

13. ledna 2013 v 21:01 | Kerysha |  příběhy

Kap.5
V novém rouše
Probudily ho hlasy. Zvedl hlavu, aby viděl, s kým to Siria mluví. Bavila se na počítač s nějakou dívčinou, která mu teď zuřivě mávala. Sir sundala sluchátka a zapojila reproduktor.
Opatrně se posadil, opřel se o připravené francouzské hole. Se vstáváním ještě pořád potřeboval pomoc, jinak se pohyboval vcelku samostatně. Otevřela mu dveře na chodbu. S tichým díky kolem ní prošel, než se vrátila na své stanoviště k počítači.
"Kam šel?" Zaznělo z reproduktoru.
"Předpokládám, že na záchod, dál většinou nedojde." Odpověděla Siria nezaujatě.
"Jseš si jistá, že ti nespadne do záchoda?"
"Tak spadne, pokud si ocasem nespláchne tak ho v cajku vylovim, krom toho to se mu povedlo jen jednou. Od tý doby si dává bacha."
Ciara se při té představě ušklíbla a raději změnila téma. "Mimochodem, jak si dopadla s těma magorama od MRD?"
"Hah chceš přeposlat jejich e-mail? Rozhodně to stojí za to, to se pobavíš." Otevřela svou schránku, aby přeposlala dokument. "Za každou cenu mě chtěj donutit, abych ho všude tahala jak zvířátko na vodítku."
Ciara zběžně pročetla příchozí zprávu. "Ha ha tohle je dobrý. Nemůže-li Váš chovanec absolvovat tuto cestu, pak je na Vás, přizpůsobit se Vaším programem tak aby, jste splňovala naše podmínky. Aby nedošlo k nedorozumění branému jako přestupek proti zákonům." Odcitovala úryvek z textu.
"Půjdu s vámi." Promluvil tak náhle, až Siria nadskočila. Položila si ruku na prsa, srdce jí bilo jako zvon, nesnášela, když tohle její jinak mlčenlivý společník dělal. "Jasně proč ne, a kam bys asi tak chtěl jít, jsi rád, když se dobelháš tři metry chodbou na záchod."
"Dokážu to." Snažil se znít sebejistě, i když opírající se o berle tak rozhodně nepůsobil.
"Jasně že jo, ale tak za měsíc."
Chvíli se zamyslel, nevěděl, zda to od něho nebude považováno za drzost, ale byl odhodlán snést jakýkoliv trest. "Když jsem sem přišel." Promluvil pomalu, viděl, jak natočila hlavu v očekávání jeho odpovědi. "Řekla jste mi, že mi nebudete ustupovat a to samé chcete i po mně. Chci to udělat, nechci vám působit potíže, pokud by to pro vás byla přílišná komplikace, nebo zdržení, nebudu požadovat, abyste mě příště brala s sebou. Dokud sama neuznáte za vhodné."
Siria se ušklíbla, když z mikrofonu zazněl veselý smích. "Ten tě teda dostal holka."
Pokývala hlavou. "Přece jen pod tou kšticí rozcuchaných vlasů něco málo má. Už jsem se začínala bát, jestli mu to nevymlátili." Její výraz se prudce změnil, jak ho sjela pohledem od hlavy k patě. "Fajn, ale jestli se mnou máš někam jít, tak rozhodně ne takhle."
Na chvíli zavládlo ticho, než Siria vyběhla z místnosti, když se po krátké době vrátila, zeširoka se usmívala. "Babička říká, že máš připravenej oběd." Zanotovala zvesela. Azazel si ale byl jistý, že to nebyl pravý důvod změny její nálady.
*****
Siria se ještě chvíli dohadovala s Ciarou, než se odebraly na oběd. Jako vždy dostal největší porci, dívčina babička převzala dozor nad jeho stravováním a s největší obezřetností důsledně hlídala, aby netrpěl nedostatkem.
Zvonek a následný záchvat hysterické psí zuřivosti oznámil příchod návštěvy. Podle toho, jak rychle se vzteklé štěkaní změnilo na rozradostněné vytí, šlo o někoho známého.
Tetička se mezi dveřmi trochu zarazila, když uviděla Azazela sedícího v kuchyni s drobným psíkem pečlivě zahnízděným v klíně. Bylo to vlastně úplně poprvé, kdy si muže mohla pořádně prohlédnout. Vždy když ho viděla, spal zabalený do dek až po uši s ofačovanou hlavou. "To je dost, že ses probral." Vyhrkla místo pozdravu svým osobitým způsobem.
"Jdeš nám akorát do rány, myslíš, že bys ho mohla trochu zkulturnit?"
"Teď?"
"Zejtra se mnou jde do práce, tak aby vypadal trochu k světu. Jen mu to trochu zastřihni, aby nevypadal jak knírač."
"Tak mu to dej do gumičky ne?" Prsty stáhla dlouhé vlasy dozadu, vpředu se ale nic nezměnilo. "Tak nic." Zhodnotila svůj neúspěch. "Máš nějaký nůžky? Já mu to fiknu." Zacvakala rozverně podanými nůžkami.
Azazel cítil, jak se mu po zádech rozlil studený pot. Necítil se bezpečný v přítomnosti kohokoliv s ostrým nástrojem. Poslední stříhání, které absolvoval, nebylo jedno z nejpříjemnějších a on na něj neměl moc hezké vzpomínky. Zavřel oči, když se mu hřeben zabořil do vlasů, bolestivě dobře si vybavil pocit, když nůžky prořízly kůži, měl co dělat aby se neotřásl.
"Prosim tě, hlavně bacha na uši, víš, že to je tvoje slabost." Varovala Siria trochu poplašeně. "Kupírování bych přenechala odborníkům, pokud možno."
Žena ve středních letech, mu naklonila hlavu na stranu a odkryla uši, hloupě se přitom usmála. "No tak to by bylo, hort by je měl kulatý no. Víš jak, já když jedu nekoukám napravo nalevo."
"No právě." Povzdechla si Siria a obdařila už dosti nervózního muže uklidňujícím úsměvem.
Její tetička si ale počínala profesionálně. Několik rychlých střihů, pár poněkud drsnějších tahů hřebenem a byl to zase on. Tedy ne zcela. Vzadu mu byly ponechány dlouhé vlasy sepnuté gumičkou a bradku mu vystříhala o něco více, než byl zvyklý. V konečném důsledku to ale vypadalo skvěle, vlastně vypadal o dost mladší.
Žena s odstupem prohlédla svůj výtvor, spokojeně se usmívala. "To je ital." Okomentovala spokojeně.
"Spíš ruská mafie." Rozesmála se Siria, a spiklenecky na něj mrkla, na svém telefonu pustila zremixovanou verzi písničky, love a criminal kterou si teď zvesela pobrukovala.
"No až na ty hadry. To dostal po tvým fotrovi ne?"
Dívka pokrčila rameny. "Na spaní mu to stačilo, nechtělo se mi ještě nic kupovat, pač babča začla s výkrmem a do tejdne by se beztak do ničeho nevešel. Ale fakt je že se budem muset poohlídnout po něčem vhodnějším." Přikývla stále se pohupujíc do rytmu písničky.
"Přinesu mu něco od mladýho, z jeho... hubenějších let." Ušklíbla se trochu provokativně. "Snad mu to bude."
Zhruba za půl hodiny se vrátila s hrstí oblečení. Azazel byl nucen navléct se prakticky do všeho. Většinu věcí tvořili trička, sportovní bunda, nějaké mikiny a džínsy. Nesnášel džínsy. Měly vysoký nepoddajný pas, který mu neseděl a dřel kořen ocasu. Nejistě kalhoty popotáhl.
"Nedře to?" Siria si okamžitě všimla, že je nesvůj. Zavrtěl hlavou.
Obešla ho a nadzdvihla tričko, aby viděla, jak kalhoty sedí. "Máš to zadřený pod ocasem, to ti musí vadit."
Trochu rozpačitě přikývl. Jak se ukázalo, v téhle rodině se problémy řešily svérázně a ihned. A nepoddajný pás kalhot byl jen malou překážkou, nic, co by nůžky nedokázali napravit.
Siria obhlédla výsledek práce. "No, myslím, že pro tebe budou lepší plátěný kalhoty, ale prozatím to budeš muset překlepat v tomhle, zejtra se po něčem poohlédneme."
Zbytek dne pro něj proběhl v klasické rutinně. Málá módní přehlídka, která se zvrhla spíše v improvizovaný boj s berlemi, ho dost unavila, takže zbytek dne prospal, nebo četl knihu.
Ráno ho probudil zvuk budíku. Věděl, že by na něj tentokrát měl reagovat, ale nebyl schopný přinutit se vstát. Siria byla o dost aktivnější, měl pocit, že byla vzhůru ještě před zvoněním. Slyšel, jak se připravovala, oblékala, líčila, nakonec roztáhla závěsy. Přešla místností ke dveřím, nahlédla na nafukovací postel, než vyšla na chodbu a jednou krátce pískla.
Slyšel, jak na dřevěné podlaze splašeně zaškrábaly psí tlapky. Přetáhl si deku přes hlavu, přesně věděl, co bude následovat. Slyšel smyk v zatáčce na chodbě, rychlé nabrání směru, odraz a přistání přímo v jeho tváři. Během okamžiku byl zasypán směsicí těl roztodivné smečky. Rukama si marně zakrýval tvář před návalem nadšeného olizování.
"Budíček." Zaznělo z chodby škodolibě.
"Hele ta ranní psí koupel je fakt docela sranda, už chápu, proč jsi mi to vždycky s takovou radostí prováděla."
Její babička se ušklíbla, tohle byl její oblíbený způsob jak vnučku probudit. Fungoval spolehlivě a stačilo k němu tak málo, jen otevřít dveře.
Po chvíli se ve dveřích objevil Azazel. Siria si ho přeměřila pohledem od hlavy k patě. Znovu zauvažovala, jestli je to dobrý nápad tahat ho s sebou. Ještě pořád nebyl úplně v pořádku a ze všeho nejvíc potřeboval odpočívat. Ale nechtěla riskovat potyčku s MRD a možnost, že by jí ho vzali za nedodržení podmínek.
Popřál dobré ráno, stál vratce, byl oteklý, unavený a po útoku rozjařené smečky, pěkně rozcuchaný. Opláchl si obličej studenou vodou, trochu upravil vlasy a k její úlevě u ranní kávy vypadal už mnohem lépe. I tak v ní stále dřímal červíček pochybnosti, jestli dělá správně.
Když před domem konečně zastavilo auto a byl čas vyrazit, vypadal odhodlaně a sebejistě, rozhodně sebejistěji než ona.
Chlapec ve voze stáhl okénko, přeměřil si ho pohledem. "Teda na to, že ještě před pár tejdnama jsi byl zralej na rakev, ti to sekne." Zatímco Siria držela dveře, aby Azazel mohl nastoupit, mladík jí rozverně plácl přes zadek. "Mara tě k němu moc nepouští, co? Proto tak kvete…na rozdíl od někoho." Dodal trochu provokatérsky, přičemž si vysloužil pohlavek. "Debile." Siria se uraženě posadila na přední sedadlo. "Se o něj starám jak o vlastního a ty takhle, nevím, kdo dokázal přítelkyni zahubit během dvou dnů i akvarijní rybičky. A vůbec, kdy jsi dostal zpátky řidičák?"
"O tý havěti mi ani nemluv, Nema mi furt nemůže zapomenout." Zavrčel otráveně pak trochu zvesela dodal. "Včera." Auto poskočilo a chcíplo." Ale to je jedno ne…kolo nebo auto, oboje má kolečka a v obojím se jízda nezapomíná ne?" Zachrastily zuby převodovky a auto se konečně rozjelo.
Azazel se křečovitě zapřel do sedačky.
Kam až jeho paměť sahala, nikdy z auta nevystupoval tak rád a tak rychle a to i navzdory svému současnému zdravotnímu stavu.
"Zlato, mám tě ráda, ale domu jdeme pěšky." Siriin hlas zněl trochu dutě.
"Souhlasím." Přitakal s neskrývaným nadšením, opřel se o berle a vyrazil za dívkou. Chvíli jim trvalo, než našli výtah, očividně ho příliš často nevyužívala.
Cestou do kanceláře se na ně soustředilo množství pozornosti. Cítil se nepříjemně, odjakživa neměl rád velkou společnost a místa s větší koncentrací lidí. Vždycky se dostal do popředí zájmu jako kuriozita, na kterou si všichni zděšeně ukazovali prstem.
Probouzelo to v něm jeho přirozenou plachost, reflex zmizet, schovat se někam do ústraní.
Konečně se za nimi zavřely dveře malé kanceláře. Pracovnice uvnitř trochu pobledly, když vstoupil, popřály sice dobré ráno, ale nespouštěly z něj oči.
Obdivoval, jak Siria dokázala zcela kompletně ignorovat svoje okolí. Usadila ho k malému stolku u okna a pustila se do práce. Tahle místnůstka byla stranou od ostatních, seděl u okna, ze kterého viděl na parkoviště obchodního domu. Vrátilo mu to vzpomínky na aukci, vzpomněl si, jak blízko smrti byl. Otočil hlavu, Siria si pobrukovala nějakou melodii z rádia, soustředila se na nějaké papíry, které ukládala do šanonů, její úsměv byl stále na svém místě, jakoby nikdy neopouštěl její tvář, přišlo mu to zvláštní, jak se někdo může pořád usmívat. Pohled na ni ho trochu uklidnil.
"Počkej tu chvíli, musím s tím skočit na kopírování, Zamknu tě, tu takže tě nebude nikdo moc otravovat. Hned budu zpátky." Naklonila se k němu trochu blíž. "Ženskejch vedle si nevšímej, jsou to prostě ženský ,jsou zvědavý, ale krom občasného nakukování se nezmůžou ani na dobrý den. Nenech se tím vyvést z míry, odpočívej a já budu za chvíli zpátky." S tím vyšla ven, slyšel, jak zachrastili klíče v zámku, než se chodbou rozezněly spěšné kroky.
Opřel se v křesle a zavřel oči, nevěděl, co tu bude celý den dělat, musel to ale přečkat.
Chodbou zazněly kroky zakrátko následované klíči ve dveřích, dovnitř vešla mladá dívka, byla zabalená od hlavy k patě dlouhým kabátem a šálou, přes čepici s kšiltem nemohla pořádně vidět. "Teda venku je zima jak v psírně." Zanotovala zmrzle, začínajíc se svlékat z teplého oblečení, Azazel ji zaraženě sledoval. Pověsila si kabát a konečně se otočila k oknu, lehce ustrnula, když místo své kamarádky uviděla u stolu jeho. Chvíli uvažovala, než zdvihla prst a ukázala na něj. "Azazel?" Zeptala se trochu nejistě.
Přikývl.
"No tě péro, teda promiň, Sir řikala, že děláš pokroky, ale tohle, vypadáš fantasticky." Absolutně zbavená jakéhokoliv předešlého úleku si přisedla na vedlejší křeslo.
Znovu se cítil nesvůj, jak si ho prohlížela a její úsměv narůstal, začínala narůstat i jeho nervozita. Snažil se ji ignorovat a zahleděl se z okna.
"Tak co říkáš svojí nejhorší investici v životě teď?" Siria vešla do místnosti se štosem papírů v náručí.
"Teda upřímně čumim. Popravdě jsem za mák nevěřila, že přežije tu první noc. Tohle je famózní, vypadá skvěle…a přibral."
Siria se rozesmála. "To teda, babička ho láduje jak husu, chudák malej, už mu to musí lízt krkem, ale svědčí mu to."
Odložila papíry a položila Azazelovi ruku na rameno, tázavě k ní vzhlédl. "Taky na něj dneska všichni zírali, jakýho si vedu fešáka." Dodala hrdě.
"Sem pro ně jen zrůda, kuriozita, na kterou si můžou ukázat prstem." Odporoval jí znovu, sledujíc dění za oknem.
"Chtělo by to taky zapracovat na sebevědomí." Zamumlala Lora.
"Víš, všichni lidi předpokládaj, že umí číst myšlenky druhejch, ale popravdě jen očekáváme, že si budou myslet to nejhorší. Byl bys překvapenej, vědět co se jim doopravdy honí hlavou. A jelikož mě jen po cestě do kopírky zastavilo asi pět ženskejch a ptaly se na tebe, nemyslim si, že by slovo zrůda figurovalo v jejich myšlenkách. O zrůdu by se nezajímaly, jen by otočily hlavu a šly dál."
Lora horlivě přikyvovala. "Hele bílej, černej, žlutej nebo červenej, je to jedno. Faktem furt zůstává, že si chlap a to zatraceně pěknej, a to těmhle slípkám stačí. Tak neskláněj hlavu, nasaď úsměv, vždycky si můžeš myslet něco o IQ bublajícího bláta, a nebudeš ani tak daleko od pravdy. Ale nedej to najevo. Hlavu hrdě nahoru, je jedno, kdo si o tobě co myslí, hlavní je co si myslíš ty."
"Úsměv stojí námahu jen dva svaly, ale nasere nespočet lidí. Tak to děláme my." Obě nasadily zářivé předpisové úsměvy. Ušklíbl se, dobře měly pravdu. Ještě ráno si myslel, že na něj lidi budou pokřikovat urážky a ukazovat si prstem, ale zájem, který o něj jevili, byl úplně jiný. Necítil se ve velké společnosti moc sebejistě, ale bylo příjemné se na chvíli stát součástí nějaké sociální skupiny. Hlavně když věděl, že má za zády lidi, kteří o něj stojí, ne jako o možnost se zviditelnit, ale jako o člověka.
Na polední pauzu se Siria vytratila, vrátila se za půl hodiny s obloženými bagetami, zato spoustou tašek. Lora zamkla kancelář a začala vykládat její úlovek.
Trpce si uvědomil, že ho čeká další převlékání, rozhodně si tak ale polepšil.
Jeho nový oblek se skládal ze zateplených lákových černých kalhot, košile s elegantním sakem, několik svetrů vesty a dlouhého černého kabátu, také tyrkysové šály, kožených rukavic a bot. A čapky připomínající jeho starou kapitánskou čepici. Vše mu dokonale padlo, překvapeně se prohlédl v zrcadle. Bylo to dokonalé, pohodlné, teplé ale hlavně vkusné.
"Tak, teď teprv budou ženský čumět. Schválně budem počítat kolikrát se za nim otočí."
Lora přikývla, fascinovaně si azazela měřila od hlavy k patě. "Jednu věc ale nechápu." Azazel se na obě dívky tázavě otočil.
"Jak někdo, kdo nesnáší nákupy, za půl hodiny dokáže nakoupit věci, tak aby dokonale padly, aniž by znal velikost."
Siria nevinně pokrčila rameny. Lora se ušklíbla, přistoupila k muži, odhrnula límec kabátu, kde se rýsoval maličký znáček stříbrného hada.
"Ta ženská je neuvěřitelná, kdy to stihla? Pokud vím, ještě spolu neměli tu čest."
"Ne, ale ráno nás viděla vystupovat z auta."
"To jí stačilo, aby mu ušila dokonale padnoucí oblek? Ona fakt není normální."
"No hort to má ve voku, víš jak to je. Kdo umí, umí."
"Jo a mě nezbývá než čumět." Povzdechla si Lora.
"Jo holka, to nám oběma." Zazubila se Siria spokojeně.
Dívky měly pravdu, cestou domů se za ním otáčel nespočet lidí. Když čekal na autobus, lidé se po něm neustále ohlíželi. Poprvé to ale nebylo zhnuseně, nebo šokovaně, ani tak se ale necítil moc příjemně, snažil se vypadat uvolněně a nenuceně, i když měl tendenci co nejrychleji utéct.
Byla už tma, poletující sníh dodával městu klidný zimní nádech, Siria stála mimo zastávku, nepřítomně si hrála s vodítkem, sledujíc poletující vločky.
"Kdy to pojede?" Odhodlal se konečně zeptat na otázku, která ho už delší chvíli trápila. Jemně přitom zatahal za vodítko, aby si ho dívka bloudící myšlenkami kdesi v dálavách vůbec všimla.
"Za chvilinku, proč, bolí tě něco?" Otočila se a přeměřila si ho pohledem, seděl na lavičce, krom toho, že vypadal trochu unaveně, se však nezdálo, že by ho mělo něco trápit.
Zavrtěl hlavou, trochu zostuzen k ní zdvihl oči. "Ne, mrzne mi ocas."
Chvíli stála, jako by nechápala jak to myslí, pak se rozesmála. Přisedla si na lavičku. "Tak to je fakt, na tuhle maličkost jsem nemyslela, ale neboj, já se polepším, slibuju."
Vzala jeho oháňku do dlaní a jemně začala masírovat. Trochu se odtáhl, vypadal rozčarovaný a nesvůj, na takové jednání nebyl zvyklý.
Chovala se k němu jako k dlouholetému příteli, a ne jako k něčemu, co si koupila. Zajímalo ji, jak se cítí, starala se o jeho potřeby a to ne jen o fyzické, ale i o potřebu dotyku nebo dobrého slova. Bylo to poprvé, kdy se s ním někdo takhle zaobíral. Rozhodně to bylo něco nového a příjemného. I když vždycky působil hrdě a sebejistě, byl ve skutečnosti velmi plachý, nikdy nedával najevo svoje pocity ve snaze uchránit se tak dalšímu ublížení. Lidé ho tak za krátko začali považovat za bezcitného. Ale on jen svoje pocity neuměl projevit, vlastně ani neměl vůči komu. Nikdo si ho nepustil tak blízko, aby ho mohl mít rád.
Konečně přijel autobus. Když se konečně dostali domů, přivítala ho rozjařená smečka, spolu s rodinou nešetřící chválou. Usadil se k dobrému jídlu v teplé příjemné kuchyňce. Poprvé si uvědomil, jak příjemně mu tady vlastně je. Po dlouhé době se poprvé cítil opravdu v bezpečí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.