Neplač, když se ti sny rozpadnou na střípky, neboť střípky znamenají štěstí.

Fanfiction, x-men, Azazel 4

7. ledna 2013 v 12:00 | Kerysha

Kap.4
Nové začátky
Otevřel oči. Cítil pulzující bolest v hlavě. Jak pozvolna přicházel k sobě, začínal pociťovat bolest v celém těle.
Ale byl naživu. Zaposlouchal se do tichého rytmického klepání.
Otupělý mozek začínal pomalu vstřebávat vjemy, bíle stropnice nad jeho hlavou a poličku na stěně s ozdobnou lampou. Rozhodně nebyl v nemocnici, ale kde tedy byl?
Něco se pohnulo hned vedle jeho hlavy, ohlédl se po zdroji pohybu. Z deky vedle jeho polštáře se vyhrabala drobná zrzavá hlavička. Podle přihlouplého výrazu se malý psíček právě probral a teď zuřivě mrskal oháňkou. Protáhl své dlouhé zrzavé tělo, zeširoka zívl, než si to namířil k Azazelovi. Přední tlapky položil na jeho krk a s nadšením se pustil do olizování jeho tváře.
Než ho stihl odstrčit, vznesl se psík do vzduchu rozradostněně vrtící ocáskem v paniččině náručí. "Ale fuj, neotravuj ho, potřebuje si odpočinout." Pes vydal rozradostněné zavytí. "Ale kuš kecko užvaněná, ty si chrápala doteď." Konečně si mladá majitelka psa všimla, že je vzhůru.
Chvíli si jeden druhého měřili pohledem. Než se dívce po tváři rozlil rozradostněný úsměv.
"Konečně jsi vzhůru? Doufám, že tě ten tajtrdlík neprobral."
Chtěl odpovědět, ale slova mu uvázla v hrdle, takže jen přikývl.
"Počkej, musíš mít žízeň." Položila psíka na křeslo u počítače, ze kterého se očividně před chvílí zvedla. Naklonila se přes postel pro sklenici s připravenou vodou.
Opatrně ho podepřela a přidržela mu sklenici u úst, aby se mohl napít. Čekal od ní nějakou zákeřnost, ale ona nic takového neudělala.
Vlažná voda byla přesně to, co potřeboval.
Lačně vyprázdnil sklenici, přikývl dívce místo poděkování.
"Je dobře, že piješ, Mara říkala, že jsi byl silně dehydratovaný, sice dostáváš tekutiny intravenózně, ale není nad přirozenej způsob. Chceš ještě?"
Znovu přikývl.
Usmála se, zvedla se z postele, když došla ke dveřím, otočila se. "Ty tajtrdlíku zůstaneš tady." Ukázala na psíka.
Hned jak se za ní zavřely dveře, fenečka seskočila z křesla, obešla postel, na několikátý pokus se jí podařilo vyskočit nahoru a uvelebit se u Azazelova boku. Zdvihl ruku, aby mohl drobné zvířátko podrbat po hlavičce. Teprve teď si všiml sádry na ruce. Psík po něm šibalsky mrkl, než se pustil do boje s jeho zasádrovanou rukou.
Dveře se otevřely, dívka se džbánem vody v ruce se zarazila ve futrech.
"Přesně to jsem čekala. Moc s ní neblbni, nebo se jí pak už nezbavíš, je sice malinká, ale povahu má tasmánskýho čerta."
Přisedla si na postel, znovu ho opatrně podepřela, aby se mohl napít.
Odložila sklenici, volnou rukou mu upravila polštář, než ho uložila zpět.
"Tak jak ti je? Všechno v pořádku?" Vzala psíka za kožich na krku a přemístila si jí na klín, aby konečně přestala žvýkat sádru.
"Dobře, je mi dobře, děkuji." Dostal ze sebe ztěžka s jasně ruským přízvukem.
"Nebolí tě něco? Nepotřebuješ upravit léky?"
Váhavě zavrtěl hlavou.
"Určitě?"
Přikývl, bál se cokoliv žádat, nechtěl mít příliš požadavků, aby si svou novou majitelku neznepřátelil.
Stále úplně nechápal co se tu vlastně děje. Těkal očima po místnosti. Zdálo se, že je v nějakém pokoji, oknem viděl na zahrádku zapadanou sněhem.
Dívka zachytila jeho pohled. "Jsi u mě doma, koupila jsem tě na dražbě a odvezla do nemocnice. Vypadalo to s tebou hodně špatně. Bála jsem se, že to nezvládneš. Ukázalo se ale, že máš úžasnou vůli žít a tvoje mutace ti hodně pomohla, léčíš se dobře. Mara, lékařka, která ti zachránila život, z toho byla nadšená. Ale budeš se muset nějakou chvíli šetřit, žádná námaha a hlavně bitky jinak dostaneme za uši oba." Dodala s úsměvem, když se umanuté zvíře v jejím náručí zazmítalo a kňučelo, aby se dostalo na sádru.
"Koupila?" Azazel se snažil dát si dohromady všechny střípky vzpomínek na dražbu, bylo jich ale příliš málo nato, aby z nich utvořil celistvý příběh.
"Ano, vlastně ještě dlužím litr kámošce."
"Takže si můj majitel." Nechtěl, aby to znělo zklamaně, ale selhal.
Zamyslela se "To se mi moc nezamlouvá, nechci tě vlastnit." Na chvíli se odmlčela. "Ale podle papírů to tak je. A podle jejich blbých pravidel."
Nechce ho vlastnit? Tak proč ho koupila? Neměl odvahu se zeptat, bál se její reakce. Zatím byla milá, nechtěl, aby se to změnilo.
"Mám návrh Azazeli."
Promluvila tak náhle až se lekl, při zvuku svého jména strnul, v poslední době ho užívali jen při trestech, nebo posměchu, zahleděl se jí pátravě do očí, hledaje v nich vysvětlení. Co provedl, čím ji rozzlobil?
Ale její oči byly klidné a v tváři jí sídlil vždy přítomný úsměv.
"Zkusíme spolu žít, přesněji řečeno, vedle sebe, rovnocenně. Nebudu ti ustupovat a nechci, abys mi ustupoval ty."
Odhrnula mu vlasy z čela, konečně viděla jeho tvář. Uchvátily jí jeho oči, měly světlou zelenou barvu, tak zvláštní, takovou nikdy neviděla.
Cítil, jak mu uvázl dech v hrudi.
Přikývl.
Její úsměv se rozšířil, nadzdvihla se, aby upravila kapačku a léky, zavěšené na poličce nad jeho hlavou.
"Tak dobře. Ujednáno, teď si odpočiň, potřebuješ nabrat síly." Přikryla ho dekou. Vyšla z místnosti, mezi dveřmi se zastavila. "Mimochodem, jsem Sirie. Až ti bude líp, seznámím tě s dalšími členy domácnosti." S tím dveře zavřela.
Chvíli šokovaně ležel, přejel si rukou po sádře. Byla trochu oslintaná, ale to mu nevadilo. Psík, který mu teď ležel u boku, zívl a spokojeně usnul.
Byl naživu. Léky začínaly účinkovat a bolest ustupovala.
Začaly se mu klížit oči.
Byl naživu a čekaly ho nové začátky.
Zavřel oči a poprvé po dlouhé době klidně usnul.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.