Neplač, když se ti sny rozpadnou na střípky, neboť střípky znamenají štěstí.

Fanfiction, x-men, azazel

17. prosince 2012 v 21:45 | Kerysha |  příběhy

Začínám tenhle příběh psát jako takový týdeník, pokud bude zájem každý týden vydám další kapitolu (a čas a chuť samozřejmě :3)
Budete tak moci sledovat příběh hlavního hrdiny, který se zvedá z bahna, aby znovu našel svojí jistotu a místo ve společnosti a možná přitom dokáže i mnohem víc.
Obsahuje popisy fyzického násilí a náznaky sexuálního zneužívání…přečtení zvažte každý sám.

Kap. 1

Kobky

Když na chodbě zaslechl tlumené kroky, stočil se do klubíčka a bolestně čekal.
Zavřel oči, jako by pevně sevřená víčka mohla něco změnit, něco z toho, co se stalo, nebo se stát mělo. Zaskřípění železných dveří a závan ledového vlhkého vzduchu mu spolehlivě zježil všechny chloupky na nahém těle. Schoulil se ještě pevněji. Bylo to jediné obranné gesto, kterého byl schopen. Marně. Byl bezcitně vytažen z cely na chladnou chodbu.
"Ještě naživu? Máš výdrž." Velitelský hlas nad ním ho donutil k sarkastickému úšklebku. Zvláštní. Přesně to samé napadlo i jeho.
Jak dlouho tohle mohl ještě vydržet?
"Ještě máš tu drzost se mi smát?"
Než si stihl uvědomit svůj prohřešek, utržil tvrdý kopanec do břicha. Bolestivě se stáhl. Vykašlal pěnu z prázdného žaludku. To už se na něj snesla záplava ran obuškem.
Nepokoušel se bránit. Neměl na to sílu, a k čemu vlastně? Čím více vzdoroval, tím krutěji s ním zacházeli.
Tělo měl tak zhmožděné a poseté modřinami, že rány už skoro necítil. Vlastně už necítil vůbec nic.
Zaslechl křik několika dalších vězňů na strážné, aby ho už nechali, nebo ho zabijí.
Hořce polkl, ano, zabijí.
Od chvíle kdy schválili ten hloupý zákon, odebrali jim jejich práva, se stali lovnou zvěří. Ti, kteří byli ještě dost lidští, byli nuceni stáhnout se do ústraní, zapřít svou podstatu, splynout. Ostatní byli považováni za zvířata, nestvůry.
Vzpomněl si, jak pro ně přišli. Jejich vůdce nechtěl svoje lidi opustit, ale s pár dalšími měl šanci na záchranu, přese všechno to byli jen lidé, výjimeční, ale stále jen lidé. Odlákal od nich pozornost, nechránil ani tak vůdce, kašlal na něj, chránil své přátele, hlavně jeho, roky jejich přátelství sice poznamenala předešlá služba. Přesto mu mladý hoch zůstával nejmilejším a možná jediným přítelem.
Vzpomínka na jejich první setkání ho uklidnila, už nevnímal křik, ani bolest, byl připraven zemřít.
Když ho přirazili ke zdi, aby dokončili své dílo a zbavili ho posledního kousku sebeúcty. Šeptal si starou říkanku, kterou se spolu naučili, když ho jako dítě učil rusky.
Konečně byl konec, strážný z něj uspokojeně vyklouzl, nechal ho bezvládně dopadnout na zem, neměl sílu, ani vůli se pohnout. Jen zakalenýma očima bezhlesně sledoval, jak se těžká železná vrata jeho cely zavírají, než všechno kolem pohltila temnota.
*****
Ztěžka otevřel oči, chvíli uvažoval, zda je mrtvý, nebo jen dlouhým strádáním začal blouznit.
Před ním na bobku seděla ani ne sedmiletá blonďatá dívenka v čistých bílých šatičkách s jahůdkami. Zdvihl nevěřícně hlavu, nad sebou zaslechl dobře známý zvuk natažení kohoutku pušky. Dívenka se zvídavě otočila na ve dveřích stojícího strážného neustále na něj mířícího nabitou zbraní. Čekajícího na jakýkoliv pohyb, aby měl důvod ho zastřelit. Zalitoval, že není schopný pohybu.
Ne ještě nebyl mrtvý. Napadlo ho sklesle. Ale tohle bylo opravdové peklo a ďáblové měli milé tváře.
Blížila se další dražba. Prominenti mohli projít klece a vykoupit "nejlepší kusy." Ještě dlouho před samotnou dražbou. Co zbude, prodají na venkovním trhu jako dobytek.
"Ty jsi čert?" zeptala se dívenka.
Ušklíbl se.
"Sofí, pojď sem, kde jsi?" Kdesi z chodby zazněl vysoký ženský hlas, už jen jeho zhýčkaný snobský tón mu nahnal osypky.
"Už jdu mamí," zavolala holčička zvesela. Vyndala z malé jahůdkové kabelčičky, kterou měla přes rameno jako pravá dámička, ve stříbrném staniolovém obalu zabalený bonbón. Položila ho před něj a pohladila černé slepené vlasy. "Neboj, všechno už brzo skončí." S tím se zvedla a zvesela odcupitala ke své snobské matce. Dveře se znovu zavřely.
V šeru sledoval jen mihotající se stíny v úzkém pruhu světla pode dveřmi.
Roztřásl se, ano brzy všechno skončí. Byl tu už pátou dražbu. Pokud ho neprodají nějakému zvrhlému bastardovi, co si na něm bude kompenzovat svou vlastní ubohost a nakonec ho buď dožene k sebevraždě, nebo utýrá k smrti. Pak bude dozajista "humánně utracen" jak s oblibou říkali strážní.
Jedovatá injekce do žíly nezněla až tak špatně. Ale on půjde na popravu, ti, u nichž si nebyli jisti funkčností jedů, kvůli jejich anatomické rozdílnosti, byli prostě postaveni ke zdi a zastřeleni.
Přejel si prokřehlými prsty po železném obojku na krku, tahle zpropadená věc. Kdyby se jí zbavil, snadno by uprchl. Obojek ale blokoval jeho schopnosti. Byl opatřen biometrickým zámkem, který tak mohl odemknout jen jeden člověk a GPS s načteným areálem volného pohybu, který momentálně zahrnoval jen, pár metrů cely, chodbu a jen zřídkakdy sociální zařízení. Pokud tento vymezený areál opustil, aktivovala se výbušnina na obojku.
Velmi technicky vyspělá hračička, napadlo ho hořce, a to celé bezpečně ukryté v bezmála dvou kilogramech oceli rozdírající šíji do krve.
Zavřel oči a poslouchal, jak šum před jeho celou pomalu utichá. Vzrušené hlasy a občasné výkřiky hrůzy, když si některý majitel vybral svého "nového mazlíčka" nakonec utichly úplně a on se mohl pohroužit do tolik vítaného náručí spánku, hraničícího s bezvědomím.
V hlavě mu naposledy zazněl milý hlas dívenky, a on úzkostně zatoužil, aby měla pravdu.
Jak krutá může být dětská naivita, pomyslel si, když ho probudil dobře známý zvuk těžkých kroků a následné skřípání dveří.
Zdvihl se mu žaludek, když ve světle dveří rozeznal známou siluetu vysokého muže ve vojenských hadrech s kolárkem na krku. Pokusil se odsunout do rohu. Ale tělo ho odmítlo poslechnout. Byl příliš slabý, dobitý a po noci strávené na ledové podlaze v jedné pozici, nebyl schopný prochladlé klouby donutit k pohybu.
Zhrublá mozolnatá dlaň jednoho ze strážců ho chytila za vlasy. Zaúpěl bolestí, na nic víc se ale nezmohl. Byl hrubě nasměrován do správné polohy.
"Tohle je nejspíš naše poslední setkání, tak si to musíme pořádně užít, ne?" zazněl knězův posměšný hlas. Jeho smích se mu tříštil v hlavě jako ve zvonu. Všechny myšlenky se rázem rozplynuly, když kněz uchopil kořen jeho ocasu a začal přirážet, zůstalo jen zhnusení, ponížení a bezmocný vztek.
Tentokrát mu ale mdloby nepřišly na pomoc.
Když bylo konečně po všem, unaveně se zhroutil na zem. Lapal po dechu, celé tělo se mu třáslo. Tvář opřenou čelem o špinavou podlahu. Cítil, jak mu ze rtů odkapávají zpěněné sliny, ale bylo mu to jedno. Konečně se z polohy na všech čtyřech zhroutil na bok.
"Připravte ho na dražbu," zazněl štěkavě příkaz.
*****
Proud ledové vody probral k životu všechny jeho rány. Znovu zalapal po dechu, proud ledové vody, který mu strážný právě obrátil do tváře, způsobil, že se rozkašlal, ledová voda, kterou nadechl, bodala do plic, křečovitě se stáhl.
Nešlo o žádnou přípravu, jen další způsob ponížení a týrání, pro který si našli dobrou záminku. Po umytí, vězni zůstali na celách sedět ve špíně, která se na ně opět nalepila.
Za neustálého dozoru několika pušek byl proveden i druhý nejpodstatnější krok. Do průvleku na obojku mu bylo protaženo ocelové lanko, vedoucí pod kořen jeho ocasu a zpět do obojku.
Dozorci vůči němu toto opatření rádi používali, od chvíle, kdy zjistili, že je tohle místo stejně, ne-li více citlivé než třísla nebo ledviny. Jednoduché zatažení za točené ocelkové lanko ho spolehlivě zkrotilo.
Co na tom, že mu lanko při normálním pohybu rozdíralo kůži do krve a působilo nesnesitelná muka. Hlavně že byl ovladatelný.
Snažil se potlačit slzy, které se mu bezděky nahrnuly do očí, nehodlal jim dopřát potěšení vidět ho brečet.
Třetím a posledním krokem bylo oblečení, alespoň jednou za tři měsíce, v období mezi dražbami, mu bylo dovoleno nosit šaty.
Strážný po něm při odchodu hodil ošoupané o několik čísel větší vojenské kalhoty.
S vděčností je přijal, ne že by se styděl, o něco tak malicherného jako byl stud už dávno přišel. Ale byl to alespoň kus látky, jímž se mohl v prochladlé cele alespoň trochu ohřát. I když na mokré podlaze rychle prosákly vodou a špínou.
Alespoň na chvíli si znovu mohl připadat jako člověk.
Zbylý den do dražby nedostal ani jídlo ani pití. Věděl, že knězovi jde jen o to, aby vypadal co nejbídněji a nikdo si ho nekoupil. Už od prvního dne mu byl trnem v oku.
"Víš, když tě nikdo nebude chtít, možná si tě koupím, Nebo jednu kulku navíc," rozesmál se hrubě, když ho vláčeli chodbou do garáží, kde stál transport na tržiště.
Rozhlédl se po zmučených tvářích v transportu. Několik z nich už viděl, byli tu podruhé, nebo potřetí, většina z přítomných ale v nejmenším netušila, co je čeká.
Hrbolatá lesní cesta mu působila hotová muka, ocelové lanko se mu s každým výmolem zařezávalo hlouběji do masa. Konečně přijeli do města, i když neměli žádná okna, poznal to podle dláždění cesty, které změnilo pohyb vozu.
Pár minut, než se dveře transportu otevřely, oslnily je světla lamp a vlhký chlad pozdního podzimu.
Začínali číst jejich jména, aby se ujistili, že nikdo neschází a zároveň rozdaly cedulky s čísly.
"Azazel," zaznělo nevzrušeně, chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že je to jeho jméno, už dlouho mu tak nikdo neřekl.
Udělal vrávoravý krok vpřed, na krku mu zavěsili cedulku s číslem. 42 typické, zase jde poslední, všichni kupci se už vydají z peněz, poslední kusy mají jen mizivou šanci na úspěch.
Skrze černé rozcuchané a značně zacuchané vlasy spadající mu do tváře, si zhnuseně prohlédl čekající dav, jak se začal hádat o první kusy. Zvláštní jak zvrácení lidé mohou být, v davu se překřikovaly rodiny s malými dětmi, mladí i staří.
Zastyděl se, začínal o svých přátelích uvažovat stejně, jakoby to byl jen dobytek, a vlastně ano.
Všichni byli jen dobytek čekající na porážku, někdo přijde na řadu dřív, někdo později.
Zadíval se na vyděšeného chlapce na podiu. Bylo to ještě dítě, asi patnáctiletý chlapec. Nijak by se od lidí stojících pod pódiem nelišil, kdyby jeho kůže ze strachu nezískala zelenkavě- žlutou barvu.
Pak kde je jejich rovnoprávnost barvy kůže. Odplivl si zhnuseně.
Začínalo se stmívat, padala ledová mlha a ze sněhem zasypaných hor stékal ledový vzduch.
Roztřásl se. Mráz mu rychle ubíral síly a to ještě nebyli ani za první pěticí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 myfantasia myfantasia | 17. prosince 2012 v 21:51 | Reagovat

Tak doufám, že si zahlasujete a že se líbilo...pokud ne, váš problém :) ale nebojte už to snim bude jen lepší...doufám :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.