Neplač, když se ti sny rozpadnou na střípky, neboť střípky znamenají štěstí.

Na kraji světa

30. září 2008 v 22:01 | Kerysha |  příběhy
Tisíce let evoluce, etiky, morálky a humanismu, přitom světem stále vládnou zbraně. Čím rozumnější je lid, tím krutější je jeho vláda. Základy civilizací vrací se zpět k nejprimitivnějším zákonům o přežití, vítězí nejsilnější.Tahle hloupá, nesmyslná, nenávist je dětem očkována do těla jejich okolím, už od nejútlejšího věku.
A co ti, jejichž inteligence se rozvinula za hranici této brutální skutečnosti?
Ti kteří jsou svou vyjímečností předurčeni, vstoupit na druhou stranu, mezi lovnou zvěř, na jejíchž hřbetech jako na pilířích mostů, staví se nová ctižádostivá společnost, ženoucí se za svými cíli, doslova přes mrtvoly.
Vše se odehrává za rouškou světa, každodenně předkládaného našim očím, útržkovitě se k nám dostávající jen prostřednictvím zpráv, v nichž Krvavé konflikty, každý stát připisuje ke krutosti jiných, aby tak udržel své lidi v pokorné víře že patří k národu, mírumilovnému a spravedlivému.

Mladý šestnáctiletý Erik se pět dní v týdnu probouzel s vědomím že bude muset této skutečnosti, tolik skrývané očím veřejnosti a milujících rodičů, čelit. Každý únik z této traumatizující rutiny se pro něho stával časem stráveným v ráji. Uzamčen mezi čtyřmi stěnami svého pokoje, v bezpečí od všech, kteří ho nenáviděli a týrali, listoval všemožnými knihami o spiritismu, magii i satanismu, snažíc se v jejich stránkách naleznout odpověď na otázku, dnem i nocí spalující jeho duši a stravující jeho srdce. "proč?"
Proč ho každý nenáviděl, přesto že nikdy nikomu neublížil?
Proč byl odsouzen k samotě i když miloval společnost a ze srdce rád se smál?
Proč nikdy nenašel pochopení u přítele, po kterém tak zoufale toužil a kterého každý z tyranů, dokazujících si na něm svou sílu, měl. Z pozice kterou byl nucen ve společnosti zaujmout, neměl nikdy šanci prozřít a spatřit, že přátelství po kterých tak touží, jsou falešná, založená na strachu, žárlivosti, nebo penězích.
Mechanicky a téměř bez života, jako stroj, konající stále stejnou práci, podle svého programu, vstal a pustil se do běžných denních úkonů, které musel splnit než vyrazí do školy, vstříc své noční můře v bdělém stavu.V poslední době jeho ponížení nejvíce přispívalo to, že se tak stávalo před ní, dívkou, kterou obdivoval a miloval, Annou. Dnešek nebyl jiný, chmurný, chladný, deštivý podzim vrhala na školní budovy chladné nepřívětivé světlo. Na rozbláceném prostranství školy se jako stádo dobytka čekající na porážku, hromadili u prosklených dveří zástupy žáků.
Dříve čekával až se dveře otevřou a dav se vhrne do prostor šaten a později tříd. Svým trýznitelům ale stejně neunikl, docházel díky nim do hodin pozdě a učitelé jej doprovázeli, posměšnými narážkami a neoprávněnými tresty.
I dnes když přecházel vydlážděnou příchodovou cestu, vedoucí k prosklenému vchodu do šaten, sledovali ho desítky zvědavých očí diváků. Uzavřený prostor mezi šatnami se mu tak čím dál víc podobal bahnitému ringu.
Nadávky a urážky už nevnímal, snažil se pouze dostat do šatny a usednout na židli ve třídě. Uvnitř hlavy mu ale stále zněl alarm a nepříjemný tísnivý pocit svíral tělo, Tak jako zoufalé vědomí toho že pronásledování, ponížení a bolesti neunikne. Jako naplnění nejhoršího snu, Byl stažen k zemi, prudká bolest ho na moment ochromila, k životu ho probudila teprve chuť horké krve, stékající mu po rtech z rozbitého nosu. Pokusil se vstát, byl znovu přitlačen k zemi jako lovecká trofej na starých fotografiích, zůstal bezvládně ležet ve snaze zůstat v bezprostřední, bezpečné blízkosti země.
Pro zadostiučinění a zakončení díla byl trýznitelem otočen silným kopancem do ledvin, aby si všichni přívrženci tohoto aktu, mohli prohlédnout blankytně modré oči, zbavené důstojnosti a snad i lidskosti. Oči které mu vynesly posměšnou přezdívku "čoklík"
Teprve když se chodba vyprázdnila, odvážil se vstát, pomněnkové oči zalité slzami, zakryla jako závoj kštice černých vlasů. Jako archanděl, nesoucí temné poselství, zbrocen vlastní krví procházel liduprázdnými chodbami. Aby nakonec skončil v ztemnělé a páchnoucí místnosti, toalet. Svezl se podél jedné zdi, sledujíc na špinavých dlaždicích, stále se zvětšující kaluž vlastní krve."tak sem patřím, do hajzlu" pomyslel si v návalu deprese, nad vlastním životem a neschopností se k němu postavit.
Zvonění, tenhle zvuk ho vždy vnášel do toho začarovaného kruhu, kterému se s vypětím všech sil, znovu a znovu, snažil uniknout. Bezúspěšně. Omyl si tvář, věděl tohle místo dnes navštíví ještě mnohokrát, vyšel ven.
Den probíhal přesně jak očekával, kruté poznámky se mísili s naprostou nevšímavostí k jeho osobě a prokládány posměšky a údery které musel tvrdě nést. Poslední hodina byla tělocvik, nejhorší z celého týdnu, chvíle kdy mohl být otevřeně šikanován pod záminkou sportovních nehod. Při jedné takové nehodě byl sražen na zem,kolenem se uhodil o dřevěnou lavičku, zcela ochromen bolestí, byl nucen pokračovat, nohu za pár minut zhyzdila obrovská podlitina a on téměř nemohl pohnout kolenem.
Konečně zvonění, tentokrát v jeho blaženějším významu. Jako siréna oznamující konec války, nesl se v chlapci tento zvuk s vlnou euforie a radosti.Rychle vyrazil, sbalil si věci a navzdory bolesti, dal se na útěk. Pozorným očím dravců ale kořist neunikne. Parta statných hochů vyrazila za ním.
I když neimponoval velkou fyzickou silou, byl Erik rychlý a hbitý, takže svým pronásledovatelům v otevřeném prostoru ulic, snadno unikl.Dnes ho ale zpomalovala bolest a nehybnost jeho kolene, zvolil tedy jinou taktiku prudce zatočil a vrhl se do postraní uličky. Pár desítek metrů a v ohybu uličky stála cihlová zeť. Byl v pasti. Stejně jako zvíře lapené v pasti propadá panice, v poslední naději na záchranu se schová za kontejner, přitištěn ke zdi, smysly zbystřené strachem, naslouchá krokům pronásledovatelů.
Jeho pozornost upoutá pohyb, všechny smysly se upnou ke stínu rodícím se na protější zdi vysoké budovy. Z míst kde stála cihlová zeď zdá se někdo přicházet. Stín jakoby na sebe teprve bral lidskou podobu, pomalu se blížil, mohl slyšet kroky osoby, zatajil dech. Musely ho obejít, ale jak se sakra dostali přes tu zeť? Doslova se vtlačil do škvíry mezi zdí a stěnou kontejneru. To už ho ale cizí ruka táhla ven. Než se stihl vzpamatovat utržil těžký úder do obličeje, znovu pocítil krev a tolik známou bolest. Následoval další a další úder "blbče kvůli tobě sem zkazil odpal" opakoval útočník stále dokola s každým dalším úderem.
"Přesně tohle sem čekala, vrátim se domu a první debílek si vylejvá vztek na mlďasovi co mu zrovna přišel pod ruku, tak přesně po tomhle se mi stejskalo." Proti oběma chlapcům se postaví mladá ne příliš vysoká dívka, rovné havraní vlasy po stranách sestříhané po vzoru Kleopatry, táhly se vzadu v dlouhých rovných pramenech zakončených až u pasu jemnými loknami. Svalnatá postava s alabastrovou tmavou pletí, ostře kontrastovala s úzkým štíhlím pasem, a pevnými ňadry. Nejpůsobivější ve své otupělosti shledal Erik na této cizince její oči. Hnědé nyní planoucí jako doruda rozpálené uhle, prudkou a neskonalou nenávistí, k scéně která se jí právě nabídla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám tento příběh

ano je to pěkný 66.7% (2)
dá se to 0% (0)
ne je to děsný 0% (0)
jo ale je to brutální 33.3% (1)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.